Posaďte se a zkuste si to představit… Spím, i když jsem večer nemohla usnout… Mám po dvou nočních službách, šesti těžkých trén­incích v posled­ním týdnu a po dlouhém pře­val­ování jsem zabrala až o půl jedné ráno. Ještě ve spánku cítím bolavá a namožená záda a nohy jako bych měla z olova. Najed­nou zvoní budík a je na něm 4 hod. 15 min… Umírám poprvé… Vstávám, toaleta, rychle se opláchnu, obléknu do sportovního oblečení a lezu na Orbi­trac… Když se mi smekne noha a já se málem uhodím o kon­strukci do hlavy, druhý pokus… Začínám šla­pat a umírám podruhé… Prvních 15 minut je vždy trag­ick­ých (někdy i celá hod­ina). Kolikrát si říkám, že v takhle brzkých hod­inách nechápu, co to vlastně dělám a pok­ládám si otázku, zda moje tělo je ochotné spalo­vat tuky? Stroj začíná potichu vrzat a já se bojím, abych neprobudila sousedy… Po necelé hod­ince s radostí končím… Už jsem vcelku v pohodě, i když unavená. Násle­duje spr­cha. Jídlo dávám do „pra­covní“ tašky a poté pár minut po šesté hod­ině vyjíždím do práce. Pra­covní doba mi začíná od 7 hod. Je toho, vcelku, dost. Jed­nou za čas porada, spisy, píšu něco na PC… Je poledne … Kole­gové jdou na oběd a ptají se, zda jdu s nimi a šibal­sky při tom mrknou.  Vědí dobře, že mám jídlo vždy s sebou, nějakou tu rýži a kuře na vodě, v plas­tových kra­bičkách, vše přesně zvážené, bez tuku, dochu­co­v­adel a koření… Místo rýže občas beru rýžové chleby, které jsou moje oblíbené.  Odpoledne pak uteče docela rychle a mohu se těšit na trénink.

Něco málo po sedmé hod­ině večerní jsem už ve fitku, dnes mám na pro­gramu rel­a­tivně „lehký trénink“ zad.  Začínám cvičit a jsem hodně unavená… Vedle mě sedá na rotoped dívčina a chce si h-​ooo-​dně poví­dat, usměji se na ni a smut­nýma očima ji PROSÍM!!, ať mě nechá jen tak šla­pat s MP3 v uších a hlavně, ale­spoň, trošku relax­o­vat… Dívčina to nechápe a žvaní a žvaní… Já ji ani neposlouchám a mám toho dost… V duchu si říkám: „Copak nev­idí, že mám sluchátka, že jsem opravdu unavená a nechci si poví­dat?“ Jindy ano, ale teď mám před soutěží, dietu držím už více než 4 měsíce, snažím se makat jako čert, i když melu z posled­ního. A teď už opravdu trénink… Nedostatek spánku, práce a někdy i pro mě dost „brutální dieta“ vyčer­pává poslední síly. Slézám z rotopedu a jdu cvičit první sérii vybraného cviku… V tom ke mně přis­toupí „známý z fitka“, který tam sice chodí, ale vypadá stavbou kostry a svalů podobně jako moje babička po oslavě.  A začíná: „Jé, Tebe už jsem dlouho nev­iděl, proč se nes­tavíš?! A viděl jsem tě na srazu reprezen­tace na fotkách na netu a vypadala jsi tam… no… ne moc dobře, nechceš změnit tu trenérku, nebo trénink?!“ Umírám potřetí… Co dodat, usměju se… no, spíš ušk­líbnu (na smích opravdu chuť nemám) a jdu makat… Po 90 min­utách, max­imálně, končím! Unavená, ale spoko­jená! Jdu do sprchy a dívčina v šatně se mě ptá, zda– li cvičím. Už jen přikývnu… Odjíždím a ces­tou sti­hnu nakoupit. Chci se stavit ještě na poště vyzved­nout balík, avšak nestíhám a ste­jně mají už 2 hodiny zavřeno… Při­jdu domů, je tak devět hodin večer a vybaluji nákup, rozvěšuji zpocené sportovní oblečení a začínám si připravo­vat v parním hrnci maso na další den a vařím rýži. Při tom si v duchu říkám: „Kdy už budu mít konečně změnu a budu mít, konečně zase chvíli rybu?“ Už mě z toho kuřecího bolí hlava. :-( Studuji rozpis svého jídel­níčku od trenérky a vidím, že už za týden si ji budu moci „dopřát“, samozře­jmě bez tuku, soli, koření… Vše už mám ukl­izené, jídlo na další den v kra­bičkách… Ještě umýt nádobí a rychle uklidit kuchyň. Podívám se na hodiny a je 23 hod 15min… Sedám na chvíli k počí­tači a odpovídám na „resty“ z Inter­netu… Otevřu si i pro­fil na Face­book a pro­lis­tuji další nové vzkazy. Něk­teré jsou bez textu, jen s velkým sma­jlíkem… Jeden mrká, druhý se směje, další tleská… Jindy by mě to možná i rozes­málo… Napiji se vody a chys­tám se pomalu do postele.

Zítra mám sice vol­nější den, ale ráno do banky, pak na úřady a potom cesta za trenérkou, z Prahy do Plzně a zpět. To mě vše při­jde nejméně na 4 hodiny mého času. Napřed si mě prohlédne v plavkách, pořešíme současný stav, pak tvrdý trénink, nácvik ses­tavy. Probouzím se ze „snění“, resp. z toho, co mě čeká násle­du­jící den, vlastně už dnes … Dívám se na hodiny, které ukazují půl jedné v noci… nebo ráno… No, vždyť to není pod­statné! Vypínám počí­tač a zavírám Bobíka do klece. Nebo­jte, to je můj papoušek a on tam patří…  Má tam bidýlko, hračky, papání, dobroty a tam i spinká. Musím si ještě vyčis­tit zuby a na hodinky se raději už ani nedívám. Vol­nější den spočívá v tom, že nejdu do práce. Sloužím u poli­cie na směny, denní a noční, vyjma nějaké „mimořádné akce“, nebo bezpečnos­t­ního opatření, kdy jdu „dle potřeby“. Takže mám „luxu­sní vstávání“ v 6h, i když s „cardiem“. Pak se už mohu vrhnout na běhání… Ale ne venku nebo v posilce na stroji, ale po úřadech při vyři­zování restů, kterých mám až nad hlavu! Spím.

Pokud jste dočetli až sem, tak Vás obdi­vuji a možná si říkáte, proč jsem Vám tady nenap­sala raději něco poz­i­tivního… Na to odpovím jednoduše, ráda, ale příště, když budu psát o „nějakém zážitku“, třeba ze závodů, které mě čekají.  Chtěla jsem, aby spousta těch, která mi napíše na Face­book nebo kamkoli, „nějakou zlou“ věc, která ráda kri­tizuje a shazuje úspěchy druhých, aby se trošku zamyslela, že úspěch opravdu dost často VELMI bolí a můj den neza­číná probuzením v 9 hod., sní­daní do postele, něko­lika tempy v mém bazénu, a pak pohodovým — relax­ačním tréninkem… Ale vše je tomu na míle h-​óóó-​dně vzdálené! Pro přík­lad, abych se mohla zúčast­nit Mis­tro­vství Evropy ve Španěl­sku, v letošním roce 2014, musela jsem si pře­hodit služby, abych měla na závody volno a mohla tam jet. No, a poté jsem se na Amatérskou Olympii v Praze (2014) připravo­vala pouze 14 dní, kdy jsem ale měla 3 noční směny po sobě omjdoucí, den volna a znovu 3 noční… Přátelé, nebrečím, to byste mě pod­ce­nili , ani si nechci stěžo­vat. Ale zkuste si před­stavit, jak je těžké „načaso­vat formu“ na tak výz­namné závody, jakými beze­s­poru, Amatérská Olympia v Praze 2014 je, když jste po šesti nočních… Opravdu si nechci stěžo­vat, ani plakat, jak to mám, jako „pracu­jící amatér“, těžké… Já jsem si dobře vědoma, že to mají v živ­otě těžké mil­iony jiných sportovců na celém světě! A já se snažím být neustále poko­rná, tak abych si mohla sama sebe vážit. Jen jsem zde, v krátkosti, pop­sala, co proží­vají, téměř všichni, amatérští sportovci na celém světě. Připravují se sice jako pro­fe­sionálové, ale ste­jné pod­mínky na to, rozhodně, nemají! Popře­jme proto společně, všem těmto sportovcům, hodně úspěchů! I Pro­jevme uznání někomu v okolí a je úplně jedno jestli dělá „žen­skou kul­tur­is­tiku“, teď nově „physique“, atletiku, box, jezdí na kole, či hraje rugby, nebo plave… Není důležité, jaký sport děláte, ale je důležité, jak a co všechno tomu obě­tu­jete! Ještě jed­nou děkuji za Vaši obrovskou pod­poru a těším se, že si zde příště přečtete už jen poz­i­tivní věci! Vaše Lenka